Rubrika žáků, aneb žáci sobě
Odborná exkurze do Škoda Mladá Boleslav
V pátek 17. října 2014 jsme museli vstávat o něco dříve než při běžné cestě do školy, ale probouzeli jsme se s radostí. Čekala nás odborná exkurze do automobilového závodu Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav.
V 6.30 hod. jsme se sešli u školy, paní učitelky nás spočítali a mohli jsme vyrazit. Autobus pana Milana Břízy byl úplně plný. Kromě nás, žáků tříd 2AM a 2BM, budoucích automechaniků, obsadili místa i někteří žáci ze tříd opravářů zemědělských strojů.
Do Mladé Boleslavi jsme dorazili podle plánu včas. Naše exkurze začala v muzeu. Ihned po příjezdu se nás ujala ochotná paní průvodkyně, každý dostal sluchátka, abychom dobře rozuměli a slyšeli. V muzeu jsme strávili hodinu a půl, dozvěděli jsme se něco o zakladatelích firmy, pánech Laurinovi a Klementovi, a o dalším vývoji společnosti.
Poté jsme se naším autobusem přemístili do závodu, kde jsme navštívili tři výrobní haly. Naše kroky opět doprovázeli tři průvodci, kteří nás po celou dobu zásobovali zajímavými informacemi. Udělali jsme si představu o některých cenách, výrobních postupech a fungování celého podniku.
Podle slov pana průvodce firma nabízí výhodné pracovní zařazení právě pro absolventy takových učebních oborů, které se vyučují v našem SOU. Pro mnohé z nás je to informace k zamyšlení, k níž se vrátíme, až budeme po ukončení školy shánět uplatnění v praxi.
Exkurze byla příjemným a zajímavým zakončením pracovního týdne a je i dobrým námětem pro ostatní. Muzeum si můžete prohlédnout i bez předchozího objednání.
žáci 2AM a 2BM SOU Nové Strašecí
Novostrašecké plesání
Jak již bývá touto dobou tradicí, konal se 8. března 2013 v sále KC v Novém Strašecí již 39. reprezentační a zároveň 18. maturitní ples absolventů SOU Nové Strašecí. Ačkoli tento rok nese pověrčivé číslo 13, věříme, že studentům učiliště a maturantům přinese štěstí.
Reprezentační ples je pro mnohé prvním velkým společenským krokem v životě.
Vše začalo již v lednu, kdy se pomalu rozeběhly přípravy na významný den. Mnoho studentů, učitelů, rodičů a dokonce i sponzorů se s ochotou zapojilo do postupného zajišťování plesu. Nejvíce práce obnášela příprava tomboly, za kterou vděčíme našim vychovatelkám a sponzorům z širokého okolí.
Čas plynul. Konečně nastal březen a blížil se očekávaný večer. Lístky byly prodány, bohatá tombola připravena, organizace rozdělena a mohl přijít 8. březen.
Práce bylo od rána nad hlavu – vyzdobit sál, naaranžovat květiny, připravit stužky a šerpy. Už v dopoledních hodinách se začaly nacvičovat večerní nástupy. Poté se vyprázdnil sál a čekal na první hosty. Skončily poslední přípravy a úpravy a studenti a rodiče mohli přijíždět.
Už před zahájením plesu bylo všude plno lidí.
Nervozita v předsálí byla vidět na každém z nás. Netrpělivě jsme vyčkávali, až nastane naše chvíle a nastoupíme před pódium. Nejdřív ale chvíle slávy čekala žáky třetích ročníků – opraváře a automechaniky. Třídní učitelé je ostužkovali a dostali od své třídy jako poděkování dárek.
Zbývala poslední třída, ta naše.
Lidé nás uvítali velkým potleskem a my věděli, že je tu náš okamžik. Přišli na řadu maturanti. Moderátorem nás uvedl, třídní učitelka nás ošerpovala, potřásli jsme si rukou s učiteli a dospěli jsme k symbolickému přípitku. Poté přišel „zlatý déšť“ v podobě mincí vhozených do připravené plachty.
Když maturanti smetli a sesbírali poslední peníz, dostala se na řadu taneční zábava. Hudbu obstaral taneční orchestr Kampanus. Začala se prodávat tombola, v níž bylo možné získat velmi zajímavé ceny. Hlavní výhrou bylo sele. Večer pokračoval tak, jak každý chtěl. Na tanečním parketu nebyla nouze o zábavu. Postupně lidé odcházeli unavení, ale spokojení z kulturního centra a my věděli, že jsme odvedli dobrou práci. Zábava pokračovala až do pozdních hodin.
Věříme, že ti, co přišli, si náš slavný den užili jako my a že se i příští rok bude sál KC těšit na další učně a studenty - maturanty.
Lukáš Hubený, student 2.D
SOU Nové Strašecí
PROČ ODJET DO ŠVÝCARSKA
Vidina slušných peněz, které jsem si mohl vydělat, a zajímavá zkušenost bylo to první, co mě napadlo, když jsem poprvé slyšel o možnosti odjet na praxi do Švýcarska.
Jak rok plynul a vše potřebné bylo sepsáno a vyřízeno, začal jsem se pomalu připravovat na cestu. Nejdřív jsem si musel zařídit pas. Vzhledem k tomu, že jsem se učil celou dobu německy, měl jsem to o to jednodušší. Brzy jsem se dozvěděl, že jsem měl to štěstí a na stejném místě, které mi bylo přiděleno, již byl jeden žák před rokem. Kontaktoval jsem ho a vyptal jsem se na podrobnosti ohledně praxe, co by bylo dobré vzít s sebou. Nakonec se ukázalo, že to byly rady velmi cenné a hodně mi pomohly v přípravě na cestu.
Den se se dnem sešel a já dostal pokyn, abych si zamluvil jízdenku na autobus a najednou to bylo taky! Loučení. Cesta do Prahy na Florenc , odkud jsem vyjížděl. A pak už přestup na autobus do Zürichu. Cesta trvala docela přijatelných šest hodin a já stál v Zürichu na nádraží ještě s jedním, o dost starším praktikantem a čekali jsme, až si pro nás přijde ze společnosti Agroipmuls nějaká osoba a řekne nám, co a jak. Nakonec se ukázalo, že autobus přijel dříve, proto jsme čekali dvě hodiny. Nedalo se nic dělat, pokyny byly jasné. Konečně se tam objevila postava s bundou a na ní bylo napsáno Agroimpuls. Bylo jasné, že je to náš člověk.
Paní z agentury nás odvedla na vlak, ukázala nám, z jakého nástupiště jedeme, předala nám jízdenky a od té chvíle už jsme na všechno byli zase sami. Naštěstí byl vlak za chvilku na místě, takže jsme nemuseli čekat a na obavy nezbyl čas. Rozloučil jsem se s kolegou. Na páté zastávce jsem měl vystoupit. Než jsem se stihl rozkoukat, kde vlastně jsem, stál u mě chlapík v pracovních šatech, s rukama od hlíny a já věděl, že tam čeká na mě. Nasedli jsem do firemního tranzitu a jeli jsme.
Abych pravdu řekl, v tu chvíli se mě zmocnil strach a já seděl jako zařezaný. I když se ze mě můj průvodce pokoušel dostat pár informací - odkud jsem a jaká byla cesta, já se zmohl v tu chvíli jen na stručné odpovědi „ja“ a „nein“ nebo „Ich bin …“ a to byla celá konverzace. Asi po pěti minutách jízdy jsme byli na místě a já uviděl ohromné skleníky velké jako půlka fotbalového hřiště. Po pohledu do mapy jsem zjistil, že jsem necelých 10 km od Zürichu. To mě trochu uklidnilo, protože jsem si řekl, že to mám kousek na autobus, kdyby se něco stalo a já musel domů.
Jak se ukázalo, dostal jsem se do rodinného květinářství, které mělo sedm zaměstnanců, pár brigádníku a pak jsem tu byl já jako praktikant. Poté,co se mi všichni představili,odvedli mě do takového jednoduchého domečku,který byl spojen s garáží. Tady jsem měl svůj pokoj. Pak jsme obešli celý areál, aby mi všechno ukázali a následovala otázka, jestli chci už dnes pracovat a nebo až zítra. Abych pravdu řekl, měl jsem všeho dost - tahání tašek po nádraží a neustálá nejistota, co bude, mě daly zabrat, proto jsem řekl, že se vyspím a přijdu ráno v 6.30, kdy začínala práce.
Jak se ukázalo, ten spolužák, co tu byl přede mnou, nelhal. Opravdu jsem si vařil, pral a všechny domácí práce jsem dělal sám. Zprvu jsem měl trochu obavy, jak to zvládnu, ale nakonec se ukázalo, že jsem byl z domova dobře připravený .
Pracovní doba byla sice dlouhá proti Česku, kde je standardem 8 hodin, ale i na tady běžných 10 hodin se dalo zvyknout. Po čase mi už ani nepřišlo, že dělám tak dlouho a utíkalo mi všechno jako voda.
Zhruba po měsíci jsem se dozvěděl, že ve vedlejší vesnici je ještě jeden kluk z Česka, a tak jsme se sešli a seznámili se. Hned bylo všechno veselejší.
Pracovní doba se měnila podle sluníčka, takže se každý měsíc jinak začínalo. Jediné, co platilo a bylo pevně dané, že v sobotu se pracuje do 12 hodin a v neděli je odpočinek. Později jsem si řekl - proč nechodit i v neděli? A přidal jsem si 2 hodinky, které byly velmi dobře placeny.
Ve volném čase nebo po práci jsem se snažil co nejrychleji doběhnout do krámu pro jídlo na další den a pak jsem se rozhodoval podle nálady. Buď jsem šel na návštěvu za českým kamarádem, nebo jsem dělal domácí práce - praní, vaření, úklid pokoje, i když je pravda, že tomu jsem moc nedal. V neděli jsme vždy někam jeli - na kolech po okolí nebo autem někam dál. Také jsme byli na delším výletu v horách. Ty jsou ve Švýcarsku skutečně nádherné a doporučuji se na ně podívat. Jeli jsme na dvoudenní zájezd se zřizující společností i s ostatními praktikanty z jiných zemí. Navštívili jsme hory, výrobnu sýrů i kulturní památky.
Tento zájezd jsem si dal jako mezník, že pak už to uteče. Čtyři měsíce jsou dlouhá doba a ze začátku jsem si moc nevěřil. Nakonec se ukázalo, že to byly plané obavy. Ani jsem se nenadál a už mi zbýval poslední týden. Zase jsem si zamlouval jízdenku, tentokrát na cestu domů.
V posledních dnech vypukla nákupní horečka. Svoje zavazadla jsem plnil vším možným - od čokolád všeho typu až po hodinky na památku a nože, protože tímhle zbožím je Švýcarsko vyhlášené. Ani jsem se nenadál a byla tu cesta domů. Znovu loučení a nástup do autobusu. Začal jsem se neskutečně těšit domů. Co se tam všechno změnilo? Jak to tam vypadá? Co dělají přátelé a rodina? Až teď mi docházelo, že jsem to dokázal a abych pravdu řekl, nehřál mě ani tak pocit peněz v kapse, které jsem si vydělal, ale daleko důležitější bylo, že jsem se dokázal sám o sebe postarat v cizí zemi se vším všudy. To byla pro mne největší škola a jsem rád, že jsem si to zkusil. Teď už vím, že když někam pojedu, nebude to pro mě nepřekonatelný problém. Úplně jinak jsem se díval i na peníze, co jsem si vydělal. Pocítil jsem, co znamená opravdu se na ně nadřít. Pak si jinak člověk váží i těch věcí, co si za ně koupí.
Závěrem bych řekl, že jsem nikdy nelitoval a určitě ani nebudu litovat toho, že jsem na zahraniční praxi jel. Kdyby se mi někdy v budoucnu naskytla možnost odcestovat, určitě bych ji využil a jel bych si zase zkusit žít někam jinam.
Adam Brynda – 2.D, 25.4.2012
Fotky z plesu SOU
Výlet do Ferrari
Dne 2.2 se účastnila třída automechaniků 3.B exkurze v Praze. Jeli jsme do autorizované dílny a prodejny celosvětově proslavených luxusních automobilů Ferrari. K vidění bylo mnoho zajímavostí - od nejstarších modelů až po současně vyrobené typy vozidel. Podívali jsme se kromě prodejny i do prostorů, kde vozidla opravují a udržuje se jejich stav. Podívaná to byla vskutku krásná i s doplňující informacemi.
Od průvodce jsme se o Ferrari hodně věcí dozvěděli. Vyprávěl nám, jak tato opravna vznikla, jak se ke svému povolání dostal on sám a taky nám řekl, co musíme udělat, abychom mohli pracovat v podobné firmě.
Když nás zavedl do dílny, viděli jsme na zvedácích krásně naleštěné sportovní vozy. Místní automechanici nám vysvětlovali, co a jak se opravuje, jak se seřizuje geometrie vozů, ale i to, jak se auta myjí a leští.
Kromě Ferrari byla k vidění i vozidla typu Maseratti a Abarth.
Z exkurze jsme měli dobrý pocit a určitě pro nás znamenala zajímavé doplnění informací o automobilech.
Jakub Blažek a Jirka Zajíček
Proč jsem si vybral tuto školu.
Tuto školu jsem si vybral, protože mě baví pracovat s různými součástkami, dělat na nich úpravy a vylepšení. Navíc tato škola má hodně výhod - naučí základy kovoobrábění, pořádá kurzy sváření za poloviční poplatek pro svoje automechaniky a poskytuje řidičské průkazy skupiny B a C zdarma.
V prvním ročníku jsem byl spokojen se vším. Praxe byla dobrá, práce na soustruhu mě velmi bavila a neměl jsem s ničím problémy. Ve škole jsem se snažil o co nejlepší výsledky. Také jsem se musel seznámit s novými spolužáky. Na konci školního roku jsem pracoval v dílně a zároveň v soustružně, kde jsem si s mistrem rozuměl a práce mě bavila. Zhotovení basy na nářadí, tvoření z plechu a výrobu krabiček, konviček a dalších věcí jsem si vysloveně užíval. Prospěl jsem a těšil jsem se do dalšího ročníku.
Na začátku druháku nás bylo sice o několik méně, ale nastoupili k nám i noví žáci. Na praxi jsem se těšil. Konečně budeme dělat na pořádných autech, nebudou odstavená a nebudou to žádné vraky. Prvních šest týdnů praxe jsme byli ve svařovně a učili jsme se svářet a připravovali se na svářečské zkoušky. Vše šlo tak, jak jsem si představoval a zkoušky dopadly dobře. Všichni jsme měli k sobě nějak blíž než v prváku. Škola byla pořád stejná, učivo nebylo těžké a bavilo mě.
Druhák jsem zase dokončil s o něco lepším hodnocením než v první ročník. Letos ve třeťáku je nejlepší autoškola. Nejvíce se těším na náklaďák. Praxe v Anexii nemá chybu. Když něčemu nerozumím, zeptám se a dozvím se i něco navíc. Ve škole jde do tuhého, připravujeme se na závěrečné zkoušky, ale snad i ty dobře dopadnou.
Lukáš Hlaváček 3.B